ČLÁNEK OD CLAUDA FERNANDEZE EPICKÉHO BÁSNÍKA

CESTA K TECHNICKÉ DOKONALOSTI V PASTELECH RENATY NOVÁKOVÉ-DAUMAS

Napsal : Claude Fernandez
Překlad do češtiny: Renata Nováková-Daumas

Stejně tak jako mnohé Canaletovy veduty, pohlednice na Benátky 18.stoleti, tak i zátiši Wilhelma Kalta nebo Jana Bruegela jsou nejen pokusy k objektivnimu zobrazeni, ale zaměřuji dále, k jejich duševni rekonstituci.. A reklamni kresby na obalech, kolorizované hyperrealistické portréty: nesnaži se o vyjádřeni jistého druhu nadsmyslnosti - ačkoliv ji potírají, vlastně právě diky úmyslu ji potirat? Právě tato estetická koncepce, diskretni, tak jako maliřka sama, se musi hledat v pastelech a kresbách Renaty Novákové-Daumas, při prohlídce všech zákrutů, při rozboru barevných odstínů. Známky téměř neviditelné, které nepostihují ani tak samý námět jako obrys, ani tak obrys jako povrch, jako spiše tu nedefinovatelou charakteristiku obrazového materiálu, těžko pozorovatelnou očima neofyta : texturu, aspekt, hmotu-barvu. Jaká by byla Leonardova originalita bez jeho sfumata, či Renoirova bez jeho rukopisu ?... Tajemstvi originality pastelů Renaty Novákové-Daumas je charakterizováno určitou průsvitností, odrazem, hloubkou utvořenou nekolika vrstavmi, ze kterých je složeno pozadíobrazu či srst zvířete. Přesnosnt najednou vyprchává, ostrost se ztrácí v nejasnu. Z látky vyzařuje jakési vnitřni světlo, světlo duše. Jednou ze zvláštností pastelů Renaty Novákové-Daumas, ve srovnáni s díly Paula Dangmanna, Wima Vehrlsta ci Christine Boudinové jsou zaručene vypracováni pozadi, která rivalizují s hlavním námětem, ale která s nim při tom tvoří nedělitelný celek. Takto, každé mistečko na obraze je poznamenáno malířčinou pečetí, na rozdil od pohledu lidského oka či fotografického apáratu na určitou danou scénu. Zpracováni srsti je jistě estetický prvek, který nejlépe definuje malířčino umĕní, ať se jedná o vlčí srst, či zpracování zdánlivě upraveného vousu na portétu P.I. Čajkovského. Srst je zároveň plynulost, křivka, pružnost, vlnĕni, hebkost, teplo, sensualita a protekce. Srst je bod, kde se sbihá analytická a syntetická vize. Srst je záminkou k obzvláštni přesnosti, ale i nedokončenosti, nekonečné rozmanitosti, neustálému zkoumáni – tim vším je možno vyčerpat vizuelni realitu, která uniká sama sobě. Srst, nedosažitelný bod, za kterým se zprácováni ztrácí v nepravdĕpodobnu. Srst, technická výzva k přesnosti, pečlivosti, jemnosti, dokonalosti... Kresliřská virtuozita, kterou rozvíjí Renata Nováková-Daumas, zobrazuje jeji temperament - virtuozita, ustupující do pozadi, spojující se se skromností tim, že se vyhýba jakémukoliv výraznému efektu, virtuozita tlumená, podobná té, která se odráží ve skladbách homonyma a krajana Vitĕzslava Nováka. Jestliže témata domácích zvířat, většinou daná, protože realizovaná na přání jejich majitelů, limitují maliřčinu imaginaci, je nutné hledat projev fantazie či téma ve výbĕru pozadi, dodávající obrazu jeho originalitu. Tento moderni pohled s odstupem, který nabádá k vyhledávání výrazového zakončeni díla mimo hlavní námět, přináší dojem klidu a plnosti. Důležitost hmotnosti nepřehlusuje komopozični celek. To šedo-bilé kotě sedící na větvi, kterou podzimni vitr zbavil listí, nevnukuje nám snad dojemné myšlenky o pomíjivosti života, dĕtské nevinnosti, utrpeni a nejistotĕ zvířecího a i liského údělu? Ta větev, na které sedi, nepřipominá nám nahodilost a pomíjivost života, jeho života - protože šťastná či nešťastná náhoda ho může přemenit v klidny život anebo v peklo... To zbylé listi, které zatím ještě uniká kruté zimě, nepředstavuje snad posledni dny, které zbývaji tomu mladému životu, té dokonalosti, té kočičí kráse, kterou smrt brzy pohřbi... A nebo spíše naopak, není snad čistě náhodou protiklad umirající zeleně a malého koťátka obrazem života - života neustále vitězného? Nefascinuje symbolika tím více, čím je nejasná a nerozluštitelná ; nenechá v klidu se tim vice, se čím více je tajemná? Alegorie, která připomíná určitým způsobem Dívku a smrt od Hanse Baldunga...znaky, maliřkou chtěné ci nechtěné, sémantické možnosti vztahující se na přírodni elementy, vsugerované vědomě či nevědomě. Básník řekl:

Příroda je chrám, kde živé sloupy
nechaji občas uniknout nejasná slova;
človek tam přecházi přes lesy symbolů,
které ho pozoruji důvěrně známými pohledy.

A jaká jiná bytost než zvíře může promlouvat takto k našemu svědomí. Beze slov, bez pojmů. Zvíře, archétyp intuitivni dimenze uměni, právě té, která se shoduje s citlivostí umělce. Zvíře, které představuje nejlépe tak těžko vyzkoumatelné a tajemné hloubky naší vlastni psyché. Sklony Renaty Novákové-Daumas k tomuto tématu nejsou jenom náhoda, či obyčejný grafický námĕt odpovidající její estetice, ale vyjadřují hlubokou lásku k těm bytostem, které v sobě nesou tajemstvi Života, původní nevinnost a čistotu, kterou jsme my už ztratili.