k románu
Vražda pro štěstí
(Jan Zábrana-Josef Škvorecký)

PŘEDMLUVA
Napsal : Claude Fernandez
Překlad z francouzštiny : Renata Nováková-Daumas

Všechno začiná večírkem u Mistra Kalendy, v dusné atmosféře, za potměšilých důvěrných sděleni, nízkých malicherností, v kalném šeru u krbu, kde plápolá oheň, zavánĕjící peklem. Neškodné hanebnosti, tedy alespoň na první pohled, které skončí tragicky, v krvi. Vražda pro štěstí uvádí na scénu postavy s vyhraněným charakterem: groteskniho továrnika, směšné intelektuály, ne příliš poctivého detektiva, studeného antipatického a ironického policistu, dívku z předměstí, mluvící malebnou pražštinou, bezohledného tajemnika či nevinnou dívku z malého mĕstečka.... A taky nezapomeňme na Kanta. Bronzová soška toho drahého Immanuela, neni to snad zbraň, která zabila nejen v pravém, ale i v přeneseném slova smyslu ?... Obět, doktor filozofie, zaplati možná životem logiku té své Vernunft, takovou jakou si ji představuje, ten svuj osobitý pohled na kriticismus, ovlivněný Proudhonovou morálkou. Vrah je realista. On nečetl Kanta, ale on vlastně dovedl použit ony principy (i když trochu pančované) instinktivně, témeř lépe než ten, který se jim klaněl... O Kantovi se diskutuje u barového stolku : filozofie, vyzkoušená v praxi, podaná v jazyce všedního života, použitá i v drsných situacich : rétorika, která podstupuje zkoušku Pravdy, Skutečna. Večírek u Mistra Kalendy, večírek jako ty ostatni, virtuozně popsané Janem Zábranou. Nic tu nechybi: ticha, šuškáni, hra milostných náznaku, jedovaté poznámky, omyly, váháni, promarněné možnosti, hra světla a stinu, slova, která nejsou slyšet, slova, která se daji vytušit.... Večírek podobný jiným večeřím a mondénnim recepcím tohoto druhu, popsaných Proustem, ale Zábrana je Proust kousavý, Proust bez iluzí, Proust cynický. Žádný společenský kruh neunikne jeho satirickému postřehu, žádná osoba není ušetřena jeho kruté jizlivosti.

Rozvíjí se nám tu celá galerie postav. Podívejme se na nĕ podrobnĕji. Doktor Pivoňka, vypravěč. Na hlavního hrdinu není zrovna kladný. Trochu zbabĕlec, trochu namyšlený, nadutý a ponĕkud neschopný. Vlastně neschopný do té miry, že jeho dívka mu musi rozebrat směsici důkazů a označit vraha. Pod rouškou vyšetřováni se uchýlí i k voyérismu. Vyzkouší si svůj sadomazochismus na nevinné dívce, i přesto, že vychvaluje její nevinnost. Ona dívka pro něj představuje Ženu, Ženu se vším svým tajemstvím a podmanivou silou; Ženu, kterou použije bezohledně k realizaci svých fantasmů. Současně kat i soucitný divák, on sám je dojat pathetickym strachem, který vyvolal u své oběti. Inspektor, ten opravdový, neni také představen zrovna jako kladná osoba. Schopný, sarkastický, s nejasnou minulostí, notoricky opovrhující ženami, taky on tu účtuje s příslusnicemi slabého pohlaví. Pokračujme v prohlídce galerie. Oblíbeným terčem Jana Zábrany je výkvĕt literátů a intelektuálů všeho druhu. Hlavně ta bombastická cháska bâsniků, kteří si myslí, že se liší od obyčejného smrtelnika velikostí ducha a kteří na cestě za ješitnou slávou a osobním zájmem se ukážou ještě ubožejší a choromyslnější, pokud však náhodou nejsou prostě nádherní v roli bufonů. Di Castello, básník, financující si publikaci svých děl, hrající si na maestra díky svému italskému pseudonymu, snažící se dobýt oficielního oceněni, které mu ale přinese spíše opovrženi; básnik, vychutnávající svá neštěstí, využívající svých uměleckých zneuznáni k inspiraci. Literární kritici s universitním titulem, vynášející do nebe ve svých odborných chvalozpěvných pracích díla opilců jako je Emilio Robota, až trochu moc rozedraný, kterému ethylismus pomáhá ke slovnímu rozletu. Ve své krutosti je to ambivalentni kritika. My kultivovaní lidé, co znamenáme, nejsme vlastně horši než ostatni? Kazatel Paže a kohorta jeho adeptů. Hlasy oveček vyvolavajících Boha – jaký nesnesitelný hluk. Nebo Zdebora, těžko popsatelný a báječný, který svojí nevinností i přes všechny své divé kousky, dosahuje téměř svatosti. A ještě jiní, jako továrnik Poláček, stejně bohatý jako nekultivovaný, jehož vulgárnost se neliší od společenské spodiny, ale přesto se považuje za lepšiho. Carmen, dívka, snažící se využivat situaci, ale jejiž hloupost a průhledné pokrytectvi nás umi okouzlit do té míry, že bychom jí je i prominuli. Zakončeme přehlidku dědečkem Salaquardou, ve svém žánru osobnost. Jeho vášeň pro loterii nebo jeho znalosti numerologie a kabalistikých kombinací, jsou spíše něco nicotného. Ale přesto Salaquarda neni tak všedni dĕda, celkově vzato; tak obyčejný a přitom tak mimořádný, směšný a ušlechtilý. Vlastně ušlechtilý, protože směšný a směšný, protože ušlechtilý. A pochopitelně, mezi ním a jeho ženou, praktickou to hospodyní, čas od času vypuknou bouřky, protože děda nemá rád, kdyz mu žena při úklidu přerovnává jeho loterijni záležitosti. Protože starý Salaquarda má svého konička, takové malé "nic", které ho pozvedá nad ostatni obyčejné bytosti. Stejnĕ tak jako Molière, Zábrana se posmívá těm, kteří umí vzplanout pro něco mimořádného a souhlasi s osobami, které zůstávaji nízko při zemi. Ale co vlastně manipuluje celou tuto společnost? Osobní zájem, zajisté. Ale kromě tohoto osobniho zájmu? Co se skrývá v nitru, svědomi, úmyslu a jednáni každé bytosti? Co je na základě úspěchu Paláce elegantnich žen a elegantnich mužů, toho chrámu Marnosti, kam pospíchá výkvět Prahy? Co spojuje každého mĕšťana s posledním z vidĕdĕnců, jaký je to důvod? V obraze Toma Lomala, bufona z kanceláře Ostrozrak, specializované ve sledováni nevĕrných manželek, v obraze toho laciného psychoanalysty, se skrývá nejmenovatelný pud, ta prvotni pravda, tragická, která provokuje všechny útrapy a rozkoše. Pod tim všim je Absolutno, základ života. Starý Sisigmund měl pravdu. To je jasné. A přece, zase na opačné stranĕ exituje nĕco vznešenějšího, plnějšího, v tu noc, kterou Pivoňka stráví se svojí dívkou na loži a drží se spolu prostě jenom za ruku.

Vražda pro štĕsti, obyčejna detektivka? Ne, spíše souhrn všech možných žánrů. Nepravá detektivka, zrovna tak jako Don Quichotte je parodie románu o rytířích. Pikareskní román, psychologický román, mravoličný román, román sociální, román filozofický, román o lásce a nelásce, antická tragédie pod rouškou komedie. Falešný pathos v tropickém skleniku botanické zahrady... a opravdový tehdy, když je nelezena Julinčina mrtvola. A v pozadí číhá hrůza, jakoby rozdmýchaná všemi těmito bufonádami. Zábrana, to je umění vraždících kontrastů. Postavy spějící k vlastni skáze, anihilující se protikladné dvojice; spartánský inspektor a rozmarná dáma v růžovém, falešný detektiv Zdeborský a opravdový gangster Höllich, Salaquarda vznášejici se ve výškách a jeho přízemní žena. A nakonec je tu všudypřítomná a nezapomenutelná Praha, ktera stravuje všechnu tu esoterickou faunu, připomínající červy v příliš zralém sýru. Praha, starý Smíchov se špatně dlážděnými ulicemi, kopec Kbely či petřînské stráně. Praha, Václavské náměsti. Praha, kavárna Nusle, Kahyra Bar, Mocca, U Anděla, U Holubů. Praha mondénnich baru, či Praha zaplivaných hospůdek se špatnou pověstí, hospůdek vyvrhávajících lidovou vulgárnost, překypující, hnusnou a oplzlou, kterou nám Zábrana přímo vnucuje, až do znechucení, až do nesnesitelnosti, až se mu nakonec podaří, nás, důvěřivé duše, docela svést celou tou marihuanou humanity. Praha s přeplněnymi tramvajemi, kde se vyměňují šťavnaté nadávky, tvoří příležitost k výběrové ukázce invektiv, výkvĕtu lidové mluvy, která následuje po delikátně upředených vzdušných strofách Di Castellových sonetů. Praha, Praha je všude. A co kdyby právě bufonády Zdeborského, pronásledujícího gangstery, byly přîležitostí k nostalgické procházce timto fascinujícím městem? Poezie, poezie oblohy ozařující Prahu, poezie hvězdných nocí, ohnivých západů slunce a bledých červánků. A ještě Praha, její chudé čtvrti,s košířskými barabiznami, kde si hrají bosé děti, či kavárna Myšák, kde se bohaté dámy cpou cukrovím. A uprostřed toho všeho Franta a jeho uštěpačný smích. Franta, třímající Kritiku čistého rozumu před nevinnou ustrašenou divkou, která přišla do Prahy z rodné vesničky. Ze života neznala nic a život ji zaskočil. Potkala jakéhosi doktora filozofie. Byl to trochu lump. Ale ne takový lump, jako Ti obyčejni, vzbuzující důvěru. Ne. Byl to lump, protože se jim rozhodl být, umyslně, filozoficky a dialekticky. A pochopitelně ona dívka se do nej zamilovala. Jak jinak. A byla tu Julinka. Čistě náhodou, opravdu jenom čistě náhodou, Julinka Patrochová a Terezka Dobeninová se neměly v lásce.......

Co můžeme vyvodit z těchto stránek plných skřipotu? Čeho se ještě můžeme zoufale zachytit, když se topíme v takovém světě plném vitriolu? Co nám ještě zbývá na tomto poli mravnich sutin? Možná obraz dívky s měděnými vlasy, té květiny, která opustila rodné Zákolany a přišla do mista mravni záhuby. Zákolany, ráj na zemi, opak Prahy. Původní Eden, který Pivoňka objevuje v rodném albu oné dívky, v jejím pokoji.......